Jsou určité vzorce chování, které si často nevědomky předáváme z generace na generaci. Tyhle vzorce pak ovlivňují naše vztahy a odrážejí se i ve výchově našich potomků a někdy dá hodně práce zažité zvyky odbourat. Tereza Chadimová se věnuje tématům vědomé výchovy a bezpodmínečné lásky ve svém projektu Velký holky nebrečí. My jsme si si ní povídali nejen o tom, jak okolí přijímá, že dělá věci jinak, ale i o tom, jestli odděluje soukromí od sociálních sítích a jak se jí daří budovat komunitu.
Nejspíš tě všichni ještě neznají, mohla bys nám o sobě něco povědět?
Ahoj, jmenuju se Tereza a jsem… asi influencer?! 🙂Před 2 lety jsem založila projekt Velký holky nebrečí, kde jsem začala sdílet to, co se učím o respektující výchově, vývoji dětskýho mozku a emoční inteligenci. Za tu dobu jsem napsala dva e-booky, který prodávám a který pomáhají lidem měnit přístup ke chválení a hodnocení dětí nebo k dětskýmu pláči a obecně k jejich náročným emocím. Vytvořily jsme taky merch hrnečků Míň ega, víc lásky (kterých máme už jen poslední pár kousků) a plakátek o bezpodmínečný lásce, který dávám k e-booku nebo se prodává i samostatně. Další zdroj mýho příjmu je právě tvorba na Forendors. Za tu dobu se moje sdílení na Instagramu přesunulo spíš do oblasti life style. I když to tak bylo asi celou dobu, protože výchova zcela určitě je life style 🙂, jen se teď tak nějak nebojím víc sdílet, kdo vlastně jsem. Na Instagramu mám navázaný krásný spolupráce. Prošla jsem kurzem Respektovat a být respektován a v současné době se účastním lektorskýho kurzu efektivního rodičovství.
Máš vystudovanou ekonomii, ale věnuješ se psychologii a neurovědám – jaká byla cesta od ekonomie až k tomu, čemu se věnuješ dneska?
Ach, cesta od ekonomie až sem, kde jsem dneska, byla dlouhá 🙂. Vždycky jsem věděla, že mě škola nebaví a nenaplňuje, ale tak nějak jsem pořád pokračovala, abych měla ten vytouženej titul a abych „byla někdo“. Někdo s významnou prací, kdo sedí u počítače 10 hodin denně a dělá něco moc důležitýho za velký peníze 🙂. A tohle jsem tak nějak dělala, a dělala jsem to docela dobře, i když mi to nedávalo žádnej hlubší smysl. Byla jsem prostě zvyklá takhle fungovat. Po asi roce a půl v práci jsem neplánovaně otěhotněla a odešla na mateřskou dovolenou. Když se holčička narodila, začala mě v podstatě až ona učit, o čem ten život vlastně je. A naučila mě, že rozhodně nemusím bejt někdo, a že už někdo dávno jsem. Vždycky jsem nějak podvědomě toužila psát, ale nikdy jsem neměla o čem, až najednou… 🙂.
Jsi autorkou projektu Velký holky nebrečí, který má na sociálních sítích velkou fanouškovskou základnu. O čem a pro koho projekt je?
Projekt Velký holky nebrečí jsem v podstatě JÁ. Když jsem se začala o respektující výchově učit, kupovala jsem si kurzy, webináře a přicházel mi v nich jeden velkej aha moment za druhým. Říkala jsem si: Tyjo, tohle musí vědět každej! Jenže jsem neměla v okolí nikoho, s kým bych to mohla do hloubky sdílet (kromě mýho partnera Vojty 🙂) Úplně nejvíc jsem se učila (a pořád učím) o emoční inteligenci, o tom, že pláč je vlastně v pořádku… tak proč se pořád dětem říká, ať nebrečí? Byla jsem prostě velká holka, která nebrečí, a až díky holčičce jsem to začala měnit 🙂. Moje sdílení je pro všechny mámy i táty, kteří potřebují podpořit na cestě rodičovstvím, zejména pokud tu výchovu chtějí dělat jinak, než jejich okolí. Když chtějí měnit nefunkční vzorce, který se předávály z generace na generaci. Chápu, že ne každý je ochoten číst dlouhý knížky a učit se po nocích, já jsem tady od toho, abych všechno, co se dozvím, lidem zprostředkovala a přidala k tomu to, jak se ta „teorie” dá krásně aplikovat do praxe. Inspiruju taky lidi dívat se na svět trošku jinejma očima, učím je, že změna je možná, že když něco pokazím, můžu to napravit, a že když můžu já, můžou i oni.
Jak moc je podle tebe těžké se oprostit od starých zajetých vzorců a zkusit výchovu dětí jinak?
Je to ta nejtěžší věc, kterou každej den děláme. Když se pro tuhle cestu člověk rozhodne, potřebuje hodně odvahy, vytrvalosti a taky sebelaskavosti, protože ty věci se nemění ze dne na den a často děláme chyby – s tím rozdílem oproti tradiční (autoritativní?) výchově, že si ty chyby moc dobře uvědomujeme. Často to chceme dělat jinak, ale nejde nám to. Můžeme se cejtit sami. Chtít to třeba vzdát a vydat se tou jednodušší cestou. A od toho jsme tady pak my. My, co naši cestu sdílíme a motivujeme lidi pokračovat dál. Za to, co na sítích tvoříme, jsem moc vděčná. Je nás víc a víc a věřím, že společně můžeme docílit změny. Chtěla bych, aby jednou všem došlo, že výchova dětí není vůbec o dětech, ale o nás rodičích. Je to o růstu, změně, poznávání se, učení se. Je to o objevení sebelásky a o hojení našeho vnitřního dítěte, který bylo pravděpodobně mockrát (ač nevědomky) zraněný. Je to prostě o lásce 🙂. A přesně tuhle lásku by měly dostávat všechny děti 🙂.
To je krásný! Nejspíš se ale často setkáváš s nepochopením okolí, vzhledem k tomu, že výchovu děláš jinak.
No jasně! Skoro každej den. Z lidí obecně dost často mluví jejich starý zranění, strach, nedůvěra, pochyby a ego. Ne láska. Když pak s holčičkou řeším na veřejnosti nějakej konflikt a chci ho vyřešit láskou a s respektem k tomu, kdo holčička je (což pro mě znamená bez křiku, nadávek, manipulace, násilí), lidi nechápou, protože: „tohle není normální, měla by, potřebovala by, co z ní jednou vyroste, tohle nemůže“ apod. Vnímám ve společnosti extrémní nepochopení dětí a toho, proč se chovají, jak se chovají. Když se to občas snažím někomu vysvětlit, přijde mi, že většina buď nechce, a nebo nedokáže chápat/podívat se na to z jinýho úhlu pohledu apod. Blízká rodina nás přijímá a neřeší to. Obecně bych řekla, že se snaží aspoň většinu věcí, který se týkají holčičky, dělat tak, jak my, za což jsem moc vděčná. No a do toho, jak máme, nebo nemáme žít nám už nikdo nějakou dobu nemluví, protože vědí, že to stejně nemá cenu 🙂.
Na sociálních sítích sdílíš příspěvky na základě vlastní zkušenosti s výchovou i reakcemi okolí. Jak se ti daří oddělit soukromí a sociální sítě – máš nějaké hranice, přes které rozhodně jít nechceš?
Mně přijde, že soukromý život a sociální sítě v podstatě neodděluju. Sdílím sebe – to, jak žijeme a chceme žít, to, jak přemýšlím, jaký chci tvořit vztahy a jaký dělám chyby. Snažím se o autentický sdílení, ale je jasný, že člověk nemůže vždycky ukázat všechno, ani kdyby chtěl 🙂. Žádný téma pro mě není tabu. Ráda mluvím o feminismu, menstruaci, nahotě a sexualitě. Nesdílím veřejně situace s mojí širší rodinou ani citlivý údaje jako místo, kde žijeme, jméno, datum narození ani obličej holčičky. Často mluvím o holčičce a o tom, co řekla nebo udělala, protože to bývá nejčastější spouštěč všech emocí a všeho, co se mi pak honí hlavou. Nesdílím holčičku na videích plačící nebo prožívající těžký chvilky. A pak mám ještě jednu hranici a to takovou, že vždycky mluvím o holčičce s co největší laskavostí, respektem a láskou, i když zrovna třeba popisuju nějakou náročnou situaci 🙂.
Kolik času ti celkem zabere tvorba obsahu v souvislosti s projektem Velký holky nebrečí a jak se ti to daří skloubit s rodičovstvím a dalšími povinnostmi a radostmi?
Projekt jsem tvořila primárně po nocích a jako samouk. Všechno mi trvalo strašně dlouho! Vojta byl celý dny v práci, takže jsem ani neměla kdy jindy to dělat, ale moc jsem chtěla! Dávalo mi to mega smysl a byl to můj hnací motor. Přibližně před rokem začal Vojta taky podnikat a pracovat z domu, takže mi extrémně vyhovuje, že se můžeme v péči o holčičku střídat, protože jsme se rozhodli nevyužívat služby mateřský školky. V neděli si plánujeme celý týden dopředu. Kdo kdy bude s holčičkou, co nás čeká, co potřebujeme pracovně zvládnout apod. Pravidelně tvořím obsah do stories, jednou týdně post a příspěvek na Forendors. Do toho píšu jednou měsíčně newsletter, děláme s Vojtou podcast Velký holky nebrečí a kluci taky ne a nepravidelně živě vysíláme na Instragramu. Máme takový pravidlo, že ten, kdo je zrovna s holčičkou, nepracuje (občas maximálně vyřídíme pár provozních zpráv/hovorů). Zatím se nám to takhle daří, ale pořád se učíme – hlavně odpočívat, na nic nemyslet a dávat si pravidelný rande 🙂.
Je vidět, že toho v rámci projektu stíháš hodně. Kdy jsi začala poprvé uvažovat o monetizaci?
První impuls k monetizaci obsahu přišel asi v době, kdy jsem začala peníze vnímat jako energii, která se vrací zpátky ke mně. V době, kdy jsem si uvědomila, že mám lidem co předat, a že jim moje sdílení reálně pomáhá měnit životy 😀. Když jsem tehdy ještě o trochu víc sdílela nějaký konkrétní situace ze života na Instagram, začalo chodit víc a víc hejtů – nejen na mojí osobu, ale i na holčičku apod. Došlo mi, že to takhle nechci a rozhodla jsem se tenhle „citlivej” obsah oddělit. Proto Forendors. Protože vím, že tohle sdílení nejvíc pomáhá a chtěla jsem ho poskytnout jen lidem, co o něj reálně stojí, což většinou lidi, kteří jsou ochotni za něco utratit svoje peníze, jsou. Vnímám i u sebe, že když se něco rozhodnu koupit, jdu do tý konzumace obsahu s trochu jinou energií (jakoby víc vnímám, jsem víc rozhodnutá pro změnu), než když mi někdo něco pošle jen tak zadarmo.
Když sis vybírala monetizační platformu, co bylo rozhodující pro volbu Forendors?
Pro Forendors jsem se rozhodla, protože na něm tvoří moje oblíbená Michelle Losekoot a ta by si přece nevybrala nic špatnýho, že ne? 😀Líbí se mi, že jde o českou platformu a ráda podporuju lokální tvorbu, líbí se mi jednoduchost a přehlednost.
Děkujeme, že tě na Forendors máme! Prozraď nám ale, jaké byly tvé začátky u nás.
Chvíli trvalo, než se sledující přidali. Propagaci nevěnuju žádný extra úsilí, jen sdílím témata, který tam zrovna řešíme. Uvědomuju si, že moje tvoření tam není pro všechny. Je specifický, originální a je vlastně úplně celý JÁ – spontánní a bez příkras a já rozhodně nejsem pro všechny a je to tak v pořádku 😀. Nejde mi o to mít tam stovky lidí, ale chci spíš vytvořit takovou užší komunitu, prostě takovou partu kámošek, který se mezi sebou nebojí nic sdílet.
Na Forendors, kromě pravidelných příspěvků, pořádáš pro podporovatele Zoom cally, jak to probíhá a jaká je odezva?
Máme Zoom přibližně jednou měsíčně a je to super! Většinou se teda moc nemůžeme domluvit na čase, protože každej máme ty možnosti „hlídání” dětí jiný, takže to často dáváme i s dětma 🙂. Bývá nás tam třeba 2-4 a máme to formou takovýho pohodovýho sdílení toho, co zrovna zažíváme, co nás trápí apod. Vnímám, že se nám tam tvoří i krásný přátelství.
Na Instagramu máš dost slušnou fanouškovskou základnu. Jak se ti to povedlo a daří se ti komunitu dál rozšiřovat?
Komunita na Instagramu roste čistě jen organicky. Neměla jsem na posty danou nikdy žádnou placenou reklamu (možná snad jen jednou, když jsem se tehdy učila, co to reklama vlastně je a nastavovala jsem si ji na e-booky). Myslím si, že každej z nás jsme pro někoho inspirace a záleží jen na tom, jak se dokážeme autenticky (bez strachu a obav) sdílet. Odhalit se, skoro bych až řekla svlíknout se do naha. A to v podstatě dělám dodnes a díky tomu pořád rosteme.
A jak se ti daří s podporovateli na Forendors?
Na Forendors nás bývá standardně a stabilně lehce přes 50. Vyšší počet podporovatelů docela fluktuuje (50-70) a přijde mi fajn, že člověk má možnost vyzkoušet si předplatný a případně odejít 😀.
Dala bys nějakou radu začínajícím tvůrcům při budování komunity?
Já bych si dala v první řadě pozor na to, abych netvořila primárně kvůli výsledkům, ale abych si vždycky užívala ten proces. Abych tvořila intuitivně a ne podle tabulek. Abych tvořila to, co opravdu cejtim a ne to, co bych měla cejtit. A nebát se!
Kde všude tě fanoušci najdou a můžou sledovat tvou tvorbu?
Zatím jen na Instagramu, Facebooku a Forendors. Byla jsem hostem jednoho podcastu a možná mě čeká další, všechno budu komunikovat na sítích. Po lektorských kurzech plánuju i nějakou offline přednášku.
Na to se moc těšíme! Plánuješ do budoucna i něco dalšího?
Do budoucna chystám novej produkt Rituály lásky. Bude to o tom, proč se často stává, že naše děti z nás necejtí lásku, i když je reálně milujeme. Bude to o významu bezpodmínečnosti a o vědomých chvilkách s dětma a bude to inspirace na kraťoučký říkanky/aktivity/rituály, který v dětech tuhle lásku budou upevňovat, protože to je z mýho pohledu alfa a omega všeho, co se bude v jejich i našich životech dít dál.
Děkujeme Tereze za prima rozhovor a moc se těšíme na její další projekty. Držíme jí palce a věříme, že i na Forendors si vybuduje tu správnou komunitu lidí, kteří chtějí bořit zažité vzorce!