Rubriky
Povídali jsme si s...

Eva Vášová: Je úžasný vidět, že vaše práce opravdu někoho zajímá a že jsou lidi, kteří vás chtějí podpořit v tom, co děláte

Lidská duše je složitá věc a často nás ovlivňuje něco, o čem jsme byli přesvědčení, že je už dávnou minulostí. Rozklíčovat některé naše pohnutky dá dost práce – psychologie je zkrátka věda. Psycholožka Eva Vášová se v jednotlivých dílech svého Psychologického podcastu zaměřuje nejen na obecnější informace z oblasti psychologie, ale i na zajímavosti ze své praxe.  My jsme si s Evou povídali nejen o její tvorbě na Pickey, ale i o tom, co jí dodává v rámci její práce energii a čemu by se vyhnula, kdyby mohla vrátit čas a začít s podcastem znovu.

Mohla by ses nám na úvod trochu představit? Kdo jsi a čemu se profesně věnuješ?

Jmenuju se Eva a teď jsem aktuálně na rodičovské, ale jinak jsem vězeňská psycholožka. Zároveň provozuji soukromou praxi, vyučuji externě na Masarykově univerzitě, občas dělám lektorskou činnost a aktuálně ještě pracuji na získání certifikátu pro regionálního terapeuta v projektu Parafilik. Takže moje profesní specializace je zaměřena nejvíc na oblast forenzní psychologie a na práci s neobvyklými sexuálními preferencemi (pedofilie, hebe- nebo efebofilie, fetišismus, agresivní sadismus…). Dělala jsem doktorát na téma Sexualita žen ve výkonu trestu, kde se mi ta témata hezky spojila. Pak mám ještě zkušenosti s prací s lidmi, kteří spáchali nějaký závažný trestný čin, jsou pro společnost nebezpeční, a zároveň se u nich objevuje buď nějaká psychiatrická nebo sexuologická diagnóza, případně závažné poruchy osobnosti. 

No a samozřejmě se věnuji ještě natáčení Psychologického podcastu. V něm se ale snažím lidem přiblížit psychologii obecně. Je ale pravda, že v tématech převažují forenzní a sexuologická témata. 

Wow, to máš opravdu široký záběr. Chtěla ses vždycky stát psycholožkou, nebo jsi původně uvažovala o jiné kariéře?

Uvažovala jsem nad informatikou ve spojení s grafikou. Nemám gympl, ale střední školu grafickou (tehdy polygrafickou) a po ní jsem byla dva roky na fakultě informatiky. Musím přiznat, že jsem stihla odejít dřív, než by mě vyhodili na funkcionálním programování 😀. Přihlásit se na psychologii byl docela spontánní nápad. Bylo pro mě těžké přiznat si, že bych nejspíš selhala a nedala informatiku, že bych měla víc zabrat, když už jsem se do toho pustila a objevovalo se spoustu takových „měla bych“ myšlenek. Podpořil mě kamarád, ať jdu dělat co mě táhne, že změna školy není katastrofa. Jsem dodnes vděčná za to, že mě k tomu pošoupnul, tohle povolání mi sedí milionkrát víc. 

Psychologie je hodně zajímavý, ale i náročný obor. Co tě na ní nejvíc baví a co ti naopak nejvíc bere energii?

Baví mě, že ta práce je každý den jiná. Nebo já to tak mám. Jeden den pracuji s klienty v individuálu, jiný den přednáším a jsem v kontaktu se studenty, další den se vzdělávám a dělám rešerše vědeckých článků. Mojí klasickou náplní práce v hlavním zaměstnání (mimo teda dobu, kdy jsem na rodičovské) je dělat psychologické poradenství, psychodiagnostické vyšetření, vedení skupin, poskytování krizové intervence, takže je to hodně variabilní. Baví mě se vrtat v tématech sexuologických, zejména tedy v oblasti parafilií, dál mě baví snažit se o pochopení psychodynamiky u osob s poruchami osobnosti. Mám na mysli pokusit se dívat na svět jejich očima a snažit se to pochopit fenomenologicky. 

Nejnáročnější je pro mě práce s bezmocí, beznadějí a zoufalstvím, protože když zapojíme empatii, tak se skrze klienty těchto pocitů dotýkáme a zažíváme je do určité míry s nimi. Pomáháme tím, že v těchto těžkých pocitech nejsou sami, ale je někdy obtížné přijmout, že to teď tak je a neexistuje žádné dobré řešení, jak z té situace ven. Pak je pro mě někdy náročné poslouchat příběhy, kdy se rozvádějí nebo rozcházejí rodiče dětí, a používají dítě jako nástroj k manipulaci s expartnerem. A kdy tím v důsledku poškozují vlastní děti a tohle své chování tito rodiče nevidí nebo nechtějí vidět. To mi ubírá energii hodně.

To musí být opravdu hodně náročné. Jak se ti daří udržovat osobní hranice a oddělit pracovní a soukromý život? Nechodí si k tobě lidi až moc „stěžovat“ během tvého osobního času?

Dřív to tak bylo a často chodili, hodně během studia. Přitom to jsem vlastně ještě nic nevěděla. Sem tam se někdo ozve, jestli neznám psychiatra nebo psychoterapeuta s volnou kapacitou. Protože ta situace s čekacími dobami je teď příšerná. Občas mi někdo napíše, když si neví rady nebo když potřebuje někam odkázat. Myslím, že se mi to teď daří dobře oddělovat, co je kamarádská rada a pokec a co psychologické poradenství. Aktuálně se mi žádosti o „kamarádský terapie“ nedějou. Ale možná je to tím, že se od lidí mimo práci docela izoluji, tak kamarádi nemají tolik příležitostí 😀. Hodně mých přátel je z oboru, takže s nimi si spíš vyměňuji nějaké poznatky z praxe i teorie. A volnočasové aktivity, které vyhledávám, jsou spíš pro individualisty. Z rodiny se taky nikdo moc nevyptává, asi je to po těch letech už moc nezajímá a berou to prostě jako moji práci. 

Představ nám trochu víc svůj Psychologický podcast, který fanoušci můžou podpořit na Pickey.

Poslouchají mě nejvíce studenti psychologie a zájemci o tento obor. Hromada podcastů s psychologickou tématikou je spíš tak nějak psychoterapeuticky zaměřených. Zaměřených na to, co a jak prožíváme, na to jak se sebou pracovat, jak zlepšovat mezilidské vztahy a tak. To já dělat nechci, i když občas i já do terapeutických témat zabrousím. Snažím se, aby byl podcast spíš vzdělávacího charakteru. Dostala jsem zpětnou vazbu od posluchačů, že se mi podařilo vysvětlit nějaké psychologické teorie tak, že jim pak informace z podcastu pomohly při zkouškách nebo přijímačkách. Pro některé moje kamarády mimo obor jsou prý některé díly až moc odborné, takže si „vyzobávají“ témata, která je zajímají. Snažím se brát z každého odvětví něco. Z vývojové, klinické, obecné psychologie, z dějin atd. Nejvíc se objevují témata klinická, forenzní a sexuologická. Občas pozvu hosty na témata, kde se sama moc neorientuji. No a díly dávám buď velmi nepravidelně na Spotify a další podcastové aplikace a pravidelně jednou týdně na Pickey.

Kdy jsi s podcastem začala a kolik už máš za sebou epizod?

Začala jsem podcast natáčet právě v době nástupu na mateřskou, abych se udržela v oboru alespoň tak, že budu povídat o tématu. Psát blog jsem nechtěla, protože psaní textů mě moc nebaví. Natáčení videí mi zas přišlo moc složitý a nechtěla jsem být tak moc vidět. Aktuálně mám 33 dílů na Spotify, Apple podcasts a dalších aplikacích, kde je možné díly poslouchat zdarma. Volně přístupdné díly vydávám nepravidelně, protože na to nemám moc čas. 

Na Pickey mám 25 epizod a nový díl vydávám jednou týdně. Na Pickey sdílím díly, které nikde jinde nejsou. Navíc k tomu přidávám každý týden nějakou infografiku s psychologickou tématikou, pracovní listy pro seberozvoj atd. A taky fanoušci mohou jednou za měsíc vyhrát karty Citoprostor – Galaxie hněvu, které jsem vytvořila. 

Kolik času ti příprava podcastu zabere?

No vlastně docela hodně. K některým dílům si dělám rešerše a musím vyhledat a načíst dost zahraničních článků. Jednu dobu jsem si na to platila rešeršistku, aby mi pomohla hledat články na zvolená témata. Dřív to trvalo delší dobu, teď je to odhadem pár hodin na jednu epizodu, která má 20-30 minut. Plus nahrávání a postprodukce, ale to nedělám já, to mi dělá manžel, za což mu touto cestou děkuji. První díly podle něj byly neposlouchatelné, protože jsem nezvládala práci se zvukem a už se na to „nemohl dívat“ 😀. A tak se zapojil a pomáhá mi.

Kdybys s podcastem začínala teď, se všemi zkušenostmi, které už z natáčení máš, na co by sis dala větší pozor?

Tak rozhodně bych si víc pohlídala kvalitu zvuku, první epizody mají příšernou kvalitu, ale už to neplánuji opravovat. Taky už mám vypracovaný systém pro zpracování rešerší a odborných zdrojů, ze kterých čerpám, tak to jde rychleji. Naopak neřešila bych každý přeřek, v prvních epizodách jsem se snažila vystřihnout každý zafunění. To byla teda fakt blbost a ztráta času. Rozhodně se mi vyplatilo mít to vše dopředu nachystané a to natáčení je pak už jen třešnička na dortu.  

Co byl hlavní důvod k rozhodnutí monetizovat svou tvorbu?

Příprava mi zabírala hodně času a věděla jsem, že zadarmo to pravidelně dělat nezvládnu. Což jde vidět i na těch dílech, které jsou zdarma přístupné. Ale pro předplatitele si najdu čas téma zpracovat. Už jen ten závazek a pocit odměny na mě dobře fungují. Největším impulsem byl ale tlak od manžela, který mi opakovaně říkal, že nemůžu pořád dělat něco tak časově náročného zadarmo, že si to nemůžu dovolit a měl pravdu. Snažím se dělat ten obsah kvalitní a sama jsem zvyklá si za kvalitu připlatit. Navíc za mnou nestojí žádná instituce jako je třeba rádio, kde bych chystala podcasty a byla za ně zaplacená. Pro přispěvatele jsou na Pickey i díly, které nikde jinde přístupné nejsou.

Máš dojem, že je monetizace vzdělávacího obsahu z psychologie a podobných oborů v České republice spíš výjimkou?

Co tak pozoruji u nás a na Slovensku, tak vzdělávací podcasty nabývají na popularitě. Hodně to jde vidět u těch, kde se můžete naučit nový jazyk, zejména zlepšovat si angličtinu, pak podcasty zaměřené na dějepis. To je super, sama jsem na ZŠ dějepis nesnášela, protože šlo přesně o výuku typu „Zlatá bula sicilská – 1212“ a už jsme nikdo nevěděli, co to je a proč by to mělo být důležitý. 

Vzdělávacích podcastů z oblasti psychologie je míň, než těch psychoterapeutických (jak je sama pro sebe nazývám). Je to rozdíl, hodně lidí si myslí, že když půjde studovat psychologii, tak se bude vrtat v sobě a druhých, ale tak to není. První tři roky studia se učíte teoreticky o paměti, pozornosti, myšlení, chování, vnímání, vědomí, o intelektu, o osobnostních rysech, emocích ale i o tom, jak vypadá konstrukce psychodiagnostických testů, jak se orientovat v psychometrice (měření psychologických fenoménů), probíráte teorie z vývojové psychologie, ze sociální a až to umíte, tak se učíte o tom, jak vypadají poruchy těchto funkcí, jak aplikovat teorie do praxe a tak. Tomu se snažím věnovat víc pozornosti. A pak je tu větší množství těch podcastů, které jsou zaměřené na naše prožívání v různých situacích, na vztahy s druhými, na rodičovství. Jsou hodně o tom, co v nás vyvolávají druzí a co vyvoláváme my v nich a jak tomu porozumět. 

Jak ses dozvěděla o Pickey a proč ses rozhodla monetizovat u nás?

Měla jsem už založený účet na jiné platformě, ale nějak mi to uživatelsky nesedlo. Chtěla jsem si tam nahrávat infografiky ve formě pdf a nešlo to. Vizuál byl na mě až příliš minimalistický (nevěřím, že to říkám, minimalismus mě jinak baví 😀). A na IG profilu podcastu Příběh, který se opravdu stal jsem zrovna viděla, že na té samé platformě byly nějaký problémy s nahráváním a spouštěním audia a tak jsem se zeptala na reference a Pickey mi vyšlo jako ideální platforma. Líbí se mi, že si tvůrce může nahrát co potřebuje. Sama bych uvítala ještě nějakou možnost toho, abych mohla příspěvky z timeline třídit do kategorií a snadněji se k nim pak proklikat, tedy k těm starším, ale to už je maličkost.

Děkujeme, že sis nás vybrala a máme pro tebe dobrou zprávu – řazení do kategorií už je na spadnutí! Pověz nám ještě, jaké byly tvé začátky na Pickey? 

Začátky byly fajn, i když jsem nevěděla, co z toho bude nebo nebude. V začátku se počet sledujících zvedal rychleji, ale je to hlavně tím, že si nedělám skoro žádnou reklamu, jen informuji o novém dílu na Instagramu. Pokud bych vydávala pravidelně i na Spotify, nejspíš bych o epizodách na Pickey dala vědět více lidem. 

Buduješ si tedy v tuhle chvíli nějak aktivně svou komunitu, nebo to zatím necháváš tak, jak to je?

No moc aktivní v tomto bohužel nejsem. Něco občas dám na svůj Instagram. Ráda bych na tom zapracovala. Asi je to tím, že moje hlavní náplň práce je jiná a podcasty jsou doplněk. Dost si pohrávám s myšlenkou, že bych si z podcastů udělala práci na nějaký úvazek a upustila zase někde jinde. Tohle mě na dnešní době baví, že je možné si tak flexibilně hrát s tím, kam přesunete svoji pracovní energii a pozornost.

Kde všude tě fanoušci můžou sledovat?

Tak buď na většině podcastových aplikacích jako Psychologický podcast nebo na už zmiňovaném Instagramu. O mé práci se mnou natočili rozhovor i kluci z Brain We Are, takže tam si můžete poslechnout víc o tom, co dělám. 

Co bys poradila začínajícím tvůrcům – na co si dát pozor, co nepodcenit při budování (platící) komunity?

Je to zodpovědnost vůči platícím posluchačům – když slíbíte nějakou frekvenci epizod, je potřeba ji dodržet. Ale je to úžasný, hlavně když vidíte, že vaše práce opravdu někoho zajímá, když vidíte, že to neděláte zbytečně a že jsou lidi, kteří vás chtějí podpořit v tom, co děláte. Mě to dává pak mnohem větší chuť něco tvořit. Zvlášť u podcastů je to něco jiného, než si budovat komunitu na Instagramu. Protože poslechnout si podcast znamená věnovat osobě 20-60 minut času, a to je mnohem víc, než shlédnout reels nebo stories. 

Jaké jsou tvé plány do budoucna? 

Hodně uvažuji nad nějakou přednáškovou tour. Ale zatím to mám jen v hlavě. A pak jsem mnohokrát zvažovala stream s fanoušky, jen jsem k tomu nenašla odvahu. Nápadů na projekty, těch bych měla opravdu hodně, jen nemám moc prostoru na realizaci. Asi by to chtělo nějakýho nadšenýho asistenta 😀.

Moc děkujeme Evě za zajímavý rozhovor a přejeme jí, aby její plány vyšly a my si ji mohli přijít poslechnout naživo.


Tudy se jde zpět na Pickey.