Rubriky
Povídali jsme si s...

Daniel Pražák: Na fakultě jsem několikrát potkal lidi, kteří mi řekli, že díky Hovorům z kabinetu začali učit

Často slýcháme, že naše školství je v hrozném stavu, učitelé vyhořelí a děti se nechtějí učit. Neplatí to ale všude a Dan Pražák se svým podcastem Hovory z kabinetu boří mýty o českém školství i o přístupu ke vzdělání. My jsme si s Danem povídali nejen o jeho podcastu, ale i o tom, jak jeho styl učení berou žáci nebo jak je důležité nezapomínat na odpočinek.

Posluchači tvého podcastu tě dobře znají, ale mohl by ses trochu představit i těm, kteří tvůj podcast ještě neslyšeli? 

Jsem učitel na druhém stupni veřejné základky (po třech soukromých školách), kterému hodně jde o to, jak se na naše školství veřejnost dívá. Proto jsem se už od prváku na VŠ začal veřejně angažovat, a proto jsem taky před skoro třemi lety rozjel podcast Hovory z kabinetu, který ukazuje skvělé učitelky a učitele, které tu v ČR máme. Kromě toho taky fotím a mám kočku Disertaci. 

Říká se, že být učitel není povolání, ale poslání. Věděl jsi hned, čemu se chceš profesně věnovat?

Mám matné vzpomínky, že jsem chtěl být archeologem, hercem (to jsem i chvíli dělal a tak trochu ve třídě pořád dělám), právníkem a pár dalších věcí. Měl jsem na střední štěstí na takové učitelské osobnosti, že „když jsem se pak rozhodoval, co chci dělat, práce s dětmi pro mě byla jasná volba“. Ne, trochu kecám. Ale ne moc. Škola mi dala možnost dobrovolničit v dětském domově a ve vyloučených lokalitách a tak jsem si vyzkoušel, že tenhle typ práce je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň mám bez nadsázky pocit, že učitelství je práce, díky které může člověk ovlivňovat budoucnost. A to je krásná možnost.

O tobě se rozhodně nedá říct, že bys byl klasický učitel, tak jak si učitele většina z nás pamatuje ze školy. Jsi hodně inovativní a snažíš se modernizovat zažité stereotypy. Mají někdy tví kolegové nebo vedení školy s tvým přístupem ke vzdělávání problém?

Je to paradoxní, že jediný vážnější problém, který jsem s vedením měl, tak byl hodně let zpátky, kdy jsem nevěděl moc jak učit a na víc volnější škole jsem měl o trochu přísnější přístup. To se úplně nepotkalo. Jinak mám štěstí na současné vedení, které podporuje sdílení mezi učiteli a vzájemné inovace. Takže v naší sborovně se učíme od sebe navzájem a je pro nás normální chodit si vzájemně do hodin, bavit se o tom, jak učíme a vzájemně se inspirovat.

To zní jako bezva pracovní prostředí. A jak tvůj přístup přijímají žáci?

To je taky paradox – pokud výuku stavím na aktivitě žáků a já tam jsem spíš v roli moderátora, je to pro žáky mnohem těžší (než si to odsedět, něco si opsat do sešitu a pak napsat písemku). Takže často přicházely otázky jako „kdy se už budeme normálně učit?“. Je pro mě ale důležité si s žáky vzájemně vysvětlovat PROČ děláme to co děláme. Díky tomu jsem už několik let neslyšel „a k čemu nám to bude?“. Žáci oceňují kreativitu, kterou mohou v hodinách rozvíjet, humor, ale taky to, že se mohou s věcmi svěřit a že mají možnost zažít v hodinách, že jsou v něčem dobří. To je pro mě klíčové.

Kromě učení a natáčení podcastu taky fotíš a věnuješ se i dalším aktivitám – jak to všechno zvládáš?

Za poslední rok řeším, že potřebuji opravdu zvolnit. Kromě učení a focení je to taky doktorské studium, práce pro Otevřeno (hnutí, které proměňuje přípravu budoucích učitelů na pedagogických fakultách) a spolupráce s ministerstvem školství a dalšími organizacemi. Myslím, že ten klíč je v odpočinku. Naučil jsem se hledat si čas pro sebe a říct si, že někdy je potřeba jenom několik hodin ležet s kočkou na gauči a odpočívat. Možná to zní nesmyslně, ale přijde mi, že díky tomu pak mohu efektivněji využít ten čas, který je opravdu „pracovní“. 

Hovory z kabinetu jsou většinou rozhovory s učiteli, kteří jsou na podobné vlně jako ty. Prozraď nám, jak podcast vznikl?

Chtěl jsem mít podcast ještě v době, kdy nebylo tak moderní mít podcasty. Zároveň jsem věděl, že chci dělat podcast o školství, ale neměl jsem to úplně utříděné. Pak jsem si všiml, že se často v médiích objevuje zkratka ve stylu „Naše školství je Mordor, jestli je někde něco dobrého, tak jedině v Praze a na soukromých školách“. I z vlastní zkušenosti jsem věděl, že to tak fakt není a řekl jsem si, že chci ukázat barevnost našeho školství a to, že tady máme skvělé osobnosti po celé republice a na všech typech škol. Třeba paní učitelku Dagmar Grau, která je v důchodovém věku, učí na učňáku a učí naprosto fenomenálně (poslechněte si ten díl, fakt!). Někdy o prázdninách 2019 jsem se o tom bavil s redaktorkou Českého rozhlasu a ona se mě zeptala: „A proč to neuděláte?“ a nabídla mi, že by ten podcast klidně stříhala. A tak vznikly Hovory z kabinetu. Musím říct, že když jsem pak na fakultě několikrát potkal lidi, kteří mi říkali, že díky Hovorům začali učit, nebo zůstali při studiu, že to je neuvěřitelná odměna. 

Odkud ses dozvěděl o Forendors a proč sis vybral pro monetizaci zrovna nás? 

Z tweetů a stories od Deny (Denisa Hrubešová, spoluzakladatelka Forendors), která „něco chystala“. A když pak bylo Forendors venku, řekl jsem si, že nebudu čekat na další impuls. Hodně jsem předtím laboroval kolem různých podobných služeb a tady byla najednou česká služba, za kterou stál někdo koho znám, komu věřím a kdo mi trpělivě odpovídal na všechny moje (debilní 😀) otázky. 

Patříš mezi první tvůrce, kteří na Forendors začali tvořit. Jak bys zhodnotil uživatelskou zkušenost za celý rok? 

Tím, že jsem začal rovnou s Forendors, tak nemám srovnání např. s jinými platformami. Ale jsem stále opakovaně u vytržení z toho, jaký servis mně jako tvůrci tým dává. Ať už to jsou tipy na propagaci, tak konkrétní návody a neuvěřitelná trpělivost v péči o to, když je nějaký problém. Líbí se mi, že se služba pořád vyvíjí a inovuje. Ne že bych úplně stíhal všechny změny zaznamenávat, ale jsem často příjemně překvapen a řeknu si, že zase zkusím něco nového.

Co byl hlavní impuls k tomu, abys začal svůj podcast monetizovat?

Chtěl jsem v podstatě zkusit, jestli to půjde. Hovory dělám pro radost, ale stojí to samozřejmě docela dost času. Taky proto, že jezdím přímo za těmi učiteli a učitelkami a často se rozhovory skutečně dějí v kabinetech, ve sborovnách, nebo v obývácích (díky podpoře Učitelské platformy, techniky od nich,  a kouzlům Tomáše Sobela to ale málokdy je poznat na zvuku) a to něco stojí. Říkal jsem si, že by stálo za to zjistit, jestli by nějaká forma monetizace zvládla alespoň trochu pokrýt náklady. 

Kde kromě Forendors tě lidé můžou sledovat a jak se ti daří budovat komunitu kolem podcastu?

Moji primární sítí je Twitter, jsem taky na Facebooku a LinkedInu a ukázkově nezvládám Instagram (který jsem si původně vedl jako fotografické portfolio, ale dávám tam fotky tak jednou za rok). 

Od služby jako Forendors jsem chtěl to, abych mohl komunikovat s předplatiteli, sdílet s nimi „vnitřnosti“ podcastu a měl lepší zpětnou vazbu na jednotlivé díly. Moc se mi líbí, že přesně tohle Forendors nabízí. Vědomě jsem se při tvorbě strategie tak trochu střelil do nohy, protože chci, aby podcast primárně sloužil – proto nechci dávat žádnou část z rozhovoru jenom pro předplatitele, i když si všímám, že to je asi nejlepší strategie, kterou podcasty pro monetizaci používají. Říkám si ale, že kdyby to mělo zabránit někomu, koho podcast mohl inspirovat, nebo změnit jeho pohled na školství, tak za to ten „paywall“ nestojí 🙂

A ukázalo se, že i přes to, že máš podcast volně k poslechu, tě lidé chtějí podpořit. Jak jsi na tom v tuhle chvíli s předplatiteli?

Mám 38 sledujících a 19 z toho jsou předplatitelé. Velmi si toho vážím a je to pro mě závazek dělat podcast ještě lépe a především pravidelněji.

Co je podle tebe důležité při budování komunity?

Tyjo, to je skvělá otázka. Asi dávat lidem nějakou přidanou hodnotu. Když se nad tím zamyslím, tak si představím spíš jiné komunity (třeba učitelské, nebo třídu…), než tu, kterou buduji kolem podcastu. Někdy se říká, že dobře mířená otázka může člověka velmi posunout, a tak děkuji za tuhle otázku a budu se zamýšlet dál. 

Svým přístupem určitě můžeš být vzorem pro (nejen) začínající učitele, kteří by chtěli naše školství trochu posunout a zmodernizovat. Co bys takovým lidem poradil?

Najdi si sborovnu a spojence. Dneska už to nemusí být jenom ta tvoje sborovna v tvojí škole, ale jsou různé facebookové skupiny, kde se může člověk bez strachu zeptat, nebo sdílet svůj problém, svoje obavy. Být součástí nějaké skupiny, sítě, považuji za úplně klíčové v učitelské práci.  

Na závěr nám ještě prozraď, jaké máš plány do budoucna a na co se můžeme těšit.

V uplynulých letech byly součástí podcastu také různé speciály, kde hostem nebyl nutně praktikující učitel, ale třeba skvělá výzkumnice Jana Straková, která má asi nejlepší data o českém školství, nebo Kovy s jeho projektem Kovy řeší dějiny a další. Mám domluvených víc takových rozhovorů, které doplní mozaiku pohledu na naše školství. A chci zaplnit doposud chybějící mezery rolí ve škole, které jsem vyzpovídal. Kromě učitelů a vedení je totiž nedílnou součástí také personál, bez kterého by to nešlo a který může přinést zajímavé pohledy a také inspirovat. Už jsem skoro měl domluvený rozhovor s jedním skvělým kuchařem… Jednou to přijde.

My za celé Forendors Danovi moc děkujeme za prima rozhovor a přejeme spoustu inspirativních hostů v podcastu, lidí s otevřenou myslí, kteří chtějí školství změnit a energii při dokončování doktorského studia.

Forendors tip: Dan byl nedávno hostem i Koulího podcastu, tak tenhle díl určitě nevynechejte.


Tudy se jde zpět na Forendors.